Vysoké školy
Tato část projektu se koncentruje na podporu výuky témat identifikovaných v rámci projektu a témat vyplývajících z implementace Politiky architektury a stavební kultury v České republice (1) — tedy stavební kultury v různém rozsahu zaměřené na prostorové plánování, marketingu a ekonomiku měst, fungování sídel a krajiny, problematiku udržitelnosti sídel a regionů apod. a na pedagogickou přípravu architektů.
Projekt zahrnuje především návrhy na rozšíření vysokoškolského studia formou povinně volitelných předmětů. V průběhu realizace projektu Výzkum vhodných nástrojů ke zvyšování stavební kultury (Projekt) se změnil institucionální rámec akreditačního procesu na VŠ, který usnadňuje akreditaci předmětů i oborů v rámci institucionální akreditace vysoké školy.
Východiska
Paradigma transformace akreditačního procesu terciálního vzdělávání (vč. vzniku Akreditačního úřadu) je – kromě mnoha jiných a nezřídka důležitějších příčin — reakcí na velké množství roztříštěných vysokoškolských studijních programů.
Současně je praxe územního plánování, environmentálních politik, projektování staveb, navrhování obecně (včetně specifických disciplín jako je např. vizuální komunikace) poznamenána deficitem interdisciplinárního přístupu, který vyplývá mj. z historických tradic našeho (často ještě rakouského) školství, přičemž realita dneška – mj. koncept smart cities, procesy participace apod. – vyžadují opačný, holistický, přístup a schopnost orientovat se i v dalších disciplínách.
Lze indikovat (kupříkladu na procesu aktualizace Pražských stavebních předpisů) i fatální profesní a sektorové tenze mezi profesemi, jejichž profesní závěr se překrývá. Jedním z důvodů je také neochota seznámit se s odborným paradigmatem věcně blízké profesní komunity. Příčinu lze najít právě i ve vzdělávání, kdy v průběhu studia na VŠ neprobíhá – v zahraničí běžná – společná projektová spolupráce oborově různorodých týmů. Mezi odbornými institucemi (ČKA, ČKAIT) pak panuje, ne vždy konstruktivní, řevnivost.
Výše uvedené se negativně promítá do rozhodovacích procesů týkajících se územního plánování, stavebních investic, rozhodování o funkci území, občanského dialogu, regulace, fungování veřejné správy a nedokonalé participace a celkově pak nepříznivě ovlivňuje celkový stav stavební kultury.
Analýza stavební kultury (2) poukazuje na nedostatečné vnímání důležitosti problematiky estetické kvality staveb, jejich energetické náročnosti, udržitelnosti staveb a sídel a promítání paradigmatu udržitelnosti do stavebního díla, kontextu – nejen prostorového, ale i sociálního a ekonomického – stavebního díla, schopnosti začlenit stavbu do prostředí, budování veřejných prostranství, ochrany a tvorby kulturního dědictví, prostorového plánování atd.
Současně se v Analýze stavební kultury konstatuje deficit vzdělávání o architektuře, sídlech a jejich fungování, zvláště v porovnání s informacemi, které žáci a studenti získávají z oborů jiných. Úroveň stavební kultury však ovlivňují – a často více než architekti — reprezentanti mnoha profesí, kteří však v průběhu vysokoškolského studia nemají příležitost se s problematikou stavební kultury setkat, byť jen okrajově. Úroveň stavební kultury je však i determinantem konkurenceschopnosti sídel a regionů, jejich ekonomické a sociální a také environmentální udržitelnosti. Je tedy důvod začlenit témata do vysokoškolského vzdělávání, které to umožňuje. A to v kontextu vzdělávacího profilu konkrétního oboru.
Popis řešení
Z akreditovaných studijních, bakalářských a magisterských, programů byly vybrány ty, které by bylo možné o předmět Stavební kultura rozšířit s tím, že studijní programy byly s ohledem na jejich rozsah, obsah a ukotvení ve vzdělávacím systému rozděleny do 12 okruhů a pro tyto okruhy jsou připravovány tzv. akreditační formuláře D zahrnující mj. sylabus předmětu, popis jednotlivých lekcí, doporučenou literaturu a další zdroje apod.
Toto řešení umožňuje snadné využití a modifikaci těchto podkladů vysokými školami při inovaci či tvorbě nových studijních programů (i s ohledem na možnosti financování z Operačního programu Věda, výzkum, vzdělávání 2014 -2020).
Předmět Stavební kultura pro jednotlivé skupiny studijních oborů je koncipován jako komplementární a jeho obsah je determinován obsahem dalších předmětů v těchto studijních oborech a tak, aby odpovídal schopnostem, odborné profilaci, ale i předpokládanému zájmu studentů a současně se nepřekrýval s ostatními předměty.
Při návrhu struktury jednotlivých variant předmětu Stavební kultura byly konzultovány potřeby jednotlivých skupin studijních oborů s jejich absolventy a vyučujícími. Výsledek tak zohledňuje i jak objektivní, tak subjektivní potřeby studia.